Často kladené otázky

Cukrovka 1. typu je závažné onemocnění, při kterém si pacient po celý svůj život musí píchat injekčně inzulin. Může vzniknout v jakémkoli věku – u novorozence i devadesátiletého. Nejčastěji vzniká v dospívání a u mladých dospělých.

V dnešní době zaznamenala léčba diabetu 1. typu významné úspěchy:

Při úspěšné léčbě může být životní prognóza stejná jako u zdravého člověka.

Při léčbě moderními dlouhodobě i krátkodobými inzuliny je minimální riziko vyvolávání hypoglykemie (výrazné snížení hadiny cukru s rizikem bezvědomí).

Životospráva pacienta může být dnes volnější, pokud je vyškolen, může se stravovat i nepravidelně a upravovat si dávky inzulinu i jídla podle potřeby.

Výrazným pokrokem jsou tzv. senzory, které měří hladinu cukru kontinuálně a pacient třeba na mobilu vidí svou hladinu cukru. Je to pohodlnější než sledování glykemie papírkem.

Je velmi pravděpodobné, že v budoucnu půjde možná do 10 až 20 let rozvoj této formy cukrovky zastavit. Rozsáhlý je totiž výzkum nových léků.

To, že existují dvě hlavní formy cukrovky, je známo od 30. let 20. století. Tehdy byly tyto formy označovány jako inzulin-senzitivní (později inzulin-dependentní a ještě později tzv. 1. typ) a inzulin-nesenzitivní diabetes (později non-inzulin-dependentní a ještě později tzv. 2. typ). Základní patofyziologické rozdíly mezi těmito dvěma hlavními formami diabetu pomohla odhalit teprve možnost stanovit inzulin v krvi v 50. letech. Pacientům s inzulin-senzitivním diabetem chyběl vlastní inzulin v důsledku zničení všech Langerhansových ostrůvků slinivky břišní. Pacienti s diabetem 2. typu byli inzulin-rezistentní a měli inzulinu jen relativní nedostatek.
zdroj: https://www.nzip.cz/clanek/444-cukrovka-1-typu-co-to-je-a-jak-se-leci

Cukrovka 1. typu je typicky provázena tzv. autoimunitním zánětem, tedy zánětem a tvorbou protilátek a bílých krvinek zaměřených proti ostrůvkům slinivky břišní. Tento zánět probíhá řadu měsíců a někdy i let před vznikem projevů nemoci, tedy před vznikem vysoké hladiny krevního cukru. Jako cukrovku 1. typu tedy označujeme onemocnění, které typicky začíná vysokou glykemií a ketoacidózou (z pacienta je cítit aceton). Onemocnění patří mezi tzv. autoimunitní endokrinopatie: osoby postižené tímto typem poruchy jsou náchylné k vytváření autoprotilátek proti vlastním endokrinním žlázám. Ne každý s touto výbavou však onemocnění dostane. Autoimunitní poškození beta-buněk pankreatu nastartuje obvykle viróza. Na tomto procesu se může podílet téměř 20 velmi proměnlivých virů a vakcinace proti nim by neměla žádný význam. Vzestup glykemie vzniká v době, kdy autoimunitní zánět probíhal již delší dobu a kapacita beta-buněk klesla asi na 20 %. Po zahájení léčby inzulinem se zvýší citlivost na inzulin a pacient může být léčen řádově po dobu měsíců (vzácně až let) velmi malou dávkou inzulinu a teoreticky i bez inzulinu, což však není vhodné. Tomuto období se obvykle říká remise diabetu či honeymoon perioda. Riziko diabetu 1. typu pro příbuzné diabetika 1. typu je malé (jen několik procent), riziko v celé populaci je kolem 0,5 %. V průběhu onemocnění pak dochází obvykle k postupnému zániku sekrece inzulinu. U onemocnění jsou prokazatelné autoprotilátky. Na stejném genetickém základě mohou vznikat i další autoimunitní onemocnění, například tzv. polyglandulární autoimunitní syndrom. Do okruhu těchto onemocnění ale patří i autoimunitní záněty štítné žlázy, snížení funkce nadledvin, časný přechod, anémie z nedostatku vitaminu B12 a celiakie.

Některé protilátky se vyskytují pouze přechodně, jiné přetrvávají většinou celoživotně. To umožnilo prokázat, že i ve vyšším věku je běžný výskyt autoimunitního diabetu. Tento typ diabetu byl označen jako latentní autoimunitní diabetes dospělých neboli LADA (zkratka pochází z anglického názvu latent autoimmune diabetes in adults). Jinými slovy, tuto variantu diabetu 1. typu dostane starší člověk, u kterého se projevy rozvíjí pomalu a dlouho se zdá, že by mohlo jít o cukrovku 2. typu.

Diabetes 1. typu léčíme dietou a pravidelnou fyzickou aktivitou. Vždy je třeba léčit inzulinem. V poslední době se zdá, že by k inzulinu mohla být přidávána i některé antidiabetika, není to však zatím doporučeno.

Riziko hypoglykemie se zvyšuje s délkou trvání cukrovky. Nově zjištěný diabetik vnímá nižší hladinu cukru jako slabost, pocení, bušení srdce a včas se nají. Při delším trvání diabetu se rozvíjí diabetické postižení nervů, tzv. diabetická neuropatie, při které hrozí, že nemocný může upadnout do bezvědomí bez jakéhokoli varování. Prevencí hypoglykemie je časté vyšetřování glykemie z prstu na tzv. glukometru, kterým jsou pacienti vybaveni. Nověji měří glykemii trvale tzv. senzory; ty zajišťují, že pacient jednak zná trvale svoji glykemii, jednak jej včas varuje alarm. Pro případ hypoglykemie by měl být diabetik 1. typu trvale vybaven jídlem a může mít připravenou i injekci s hormonem glukagonem, který rychle zvýší hladinu cukru.

Diabetikovi 1. typu hrozí při špatné kompenzaci (vysokých hladinách cukru) další vážné komplikace, jako je zejm. postižení ledvin až k potřebě dialýzy, postižení očí až po slepotu a dále cévní postižení (např. srdeční infarkt, mozkové příhody či amputace končetiny). Jak již ale bylo uvedeno výše, u dobře vyškoleného a v léčbě spolupracujícího pacienta je riziko komplikací minimální a jeho délka života je v průměru stejná jako u nediabetika.

V léčbě diabetu 1. typu používáme různé inzuliny. Původně se využívaly inzuliny připravené ze slinivky zvířat, později lidský (humánní) inzulin vyrobený upravenými bakteriemi a nelišící se od molekuly lidského inzulinu. Později se začaly využívat inzulinová analoga, tedy upravené inzuliny, které se nevyskytují v přírodě a mají výhodnější vlastnosti. Tzv. krátkodobá inzulinová analoga působí rychleji než lidský inzulin a mohou být aplikována až těsně před jídlem nebo i těsně po jídle. Naopak dlouhodobá inzulinová analoga působí vyrovnaně celý den i několik dnů a rovněž po nich nevznikají hypoglykemie. Jaký inzulin je pro kterého pacienta vhodný, musí vždy posoudit lékař. Je však výhodou, když si jednotlivé dávky upravuje sám vyškolený pacient podle zjištěné glykemie, fyzické aktivity a podle jídla.

U diabetiků 1. typu je používána tzv. intenzifikovaná terapie, tedy aplikace krátkodobého inzulinu obvykle 3× denně před jídlem a dlouhodobě působícího inzulinu, který udržuje hladinu v krvi vyrovnaně po celý den a noc. Pacienti mohou být léčeni i tzv. inzulinovou pumpou, tedy zařízením zavěšeným např. na opasku, které podává inzulin kontinuálně a před jídlem si pacient zmáčkne tzv bolus – dávku navíc k jídlu.

Diabetik by měl dosahovat cílové hodnoty glykovaného hemoglobinu (ukazatel úrovně glykemie v posledních třech měsících), který je měřen při každé kontrole, glykemie by neměly kolísat. Podle vyšetření glykemií se hodnotí tzv. variabilita glykemií. Dále by měly být dosahovány lékařem stanovené hladiny krevních lipidů, hmotnosti a krevního tlaku.
zdroj: https://www.nzip.cz/clanek/444-cukrovka-1-typu-co-to-je-a-jak-se-leci

Hypoglykemie je definována jako patologický pokles glykemie pod 3,3 mmol/l doprovázený klinickými projevy, jež jsou způsobeny vylučováním antiregulačních hormonů a dalšími biochemickými procesy. Řadí se mezi akutní komplikace diabetu a jedná se o častou komplikaci léčby diabetu inzulinem. Normální hladina glukózy v krvi je 3,5 – 5,6 mmol/l. Diabetik však může mít problémy i při těchto hodnotách (je „zvyklý“ na chorobně zvýšenou hladinu glukózy).

Hypoglykemie se projevuje nejprve sníženou psychickou výkonností, slabostí, bolestí hlavy, studeným potem, pocitem hladu, poruchou jemné motoriky a později křečemi až bezvědomím. Nízká koncentrace glukózy v krvi je nebezpečná především pro mozek (zdroj energie pro mozek je i glukóza, které spotřebuje asi 100 g za den), a proto se tělo snaží nedostatek glukózy v krvi co nejrychleji napravit. Stimuluje sekreci antagonistů inzulinu: především hormony nadledvin – adrenalin, kortizol a hormon pankreatu – glukagon. Tyto hormony stimulují rozklad zásobního cukru glykogenu (proces glykogenolýza) v játrech na glukózu a potlačují účinek inzulinu. Pocit hladu, který je způsobený vyloučením adrenalinu do krve, přinutí člověka sníst potravu obsahující sacharidy.

K léčbě hypoglykémie jsou vhodné potraviny s vysokým glykemickým indexem. Vhodné potraviny jsou například kostkový cukr, džus, sladké moučníky a tyčinky, atd. Nevhodná je například paradoxně čokoláda, protože obsahuje velký podíl tuků, které zpomalují vstřebávání glukózy do krve. Trvá přibližně 5-10 minut, než se glukóza z přijaté potravy v trávicím traktu vstřebá do krve a projevy hypoglykemie postupně vymizí. Po přijetí potravin s vysokým glykemickým indexem je vhodné přijmout také potraviny s nízkým glykemickým indexem, aby nedošlo k další hypoglykémii.

Pokud projevy hypoglykemie pokračují i po 10 minutách od příjmu potravy, je nutné přísun sacharidů zopakovat.

V průběhu trvání diabetu a častým opakováním hypoglykemie dochází k útlumu kontraregulační odpovědi organismu na hypoglykemii (= pomaleji se vyplavuje glukagon a adrenalin), což má za následek tzv. syndrom porušeného vnímání hypoglykemie. Nerozpoznaná hypoglykemie ve spánku může vést ke kolapsu organismu v důsledku absolutního nedostatku glukózy v krvi, tzn. k hypoglykemickému kómatu. Při poruše vědomí není diabetik schopen přijímat potraviny obsahující sacharidy. Je nutné zavolat zdravotnickou záchrannou službu. Je možné vložit kostku cukru do úst postiženého mezi tvář a zuby. Ve slinách rozpuštěná sacharóza se rozštěpí a vzniklá glukóza se rychle vstřebává do krve. Není vhodné kostku cukru vkládat pod jazyk, kvůli nebezpečí vdechnutí. Pokud má u sebe diabetik nouzovou laickou injekci je možné injekčně aplikovat hormon glukagon, který zvrátí účinek inzulinu. Pokud dosavadní léčba není účinná, lékař nitrožilně aplikuje 40% roztok glukózy.

Velmi častou chybnou úvahou nepoučeného laika je „píchnout cukrovkáři inzulín“. Inzulín však (na rozdíl od kostky cukru) může člověka zabít, proto jej podává pouze lékař, nebo diabetik sám sobě při plném vědomí. Nutno podotknout, že inzulín slouží ke snížení hodnoty cukru v krvi, proto se v žádném případě inzulín nepíchá v případech hypoglykémie.
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hypoglykemie

Hyperglykemie je definována jako zvýšení glykemie nad normu. Za normoglykémii u zdravých osob na lačno je považováno rozmezí 3,9-5,6 mmol/l. U diabetiků se za optimální hladinu glykémie (ke které směřuje terapeutická intervence) nalačno považuje rozmezí 4-6 mmol/l, rozmezí 6-7 mmol/l je hodnoceno jako uspokojivé a nad 7 mmol/l je neuspokojivá hladina glykémie. Hodnoty glykémie po jídle rostou u zdravých osob i u diabetiků a norma pro stavy po jídle je tedy vyšší. U diabetiků je většinou často zvýšená glykémie jak nalačno tak po jídle a po jídle trvá zvýšení glykémie déle než u nediabetiků.

Výrazná hyperglykémie může diabetika ohrozit porušením acidobazické rovnováhy organismu (ketoacidóza), mírnější, ale dlouhotrvající hyperglykémie zvyšuje riziko rozvoje pozdních komplikací diabetu.

Může být způsobena nedostatečnou aplikací inzulinu, přejedením, anebo působením stresových hormonů (adrenalin, kortizol). Dalšími příčinami mohou být horečnaté onemocnění, vynechání aplikace inzulinu.

Nejčastějšími akutními projevy hyperglykemie jsou žízeň, sucho v ústech a s tím spojené nadměrné močení. Někteří lidé také cítí velký hlad nebo vidí rozostřeně. Močí tělo spolu s vodou ztrácí i minerální látky. Dlouhotrvající hyperglykemie přispívá k narušení funkce tělesných struktur, které mají za příčinu vznik chronických pozdních komplikací diabetu. Sem se řadí diabetická retinopatie (poškození cév vyživujících sítnici oka), diabetická nefropatie (poškození cév obalujících glomeruly ledvin), diabetická neuropatie (poškození funkce autonomní nebo senzorických nervů), diabetická makroangiopatie (poškození velkých cév) a syndrom diabetické nohy.

Hyperglykemii lze snížit na referenční hodnoty glykemie pomocí individuální odzkoušené dávky inzulinu.

Pokud je glykemie nižší než cca 17 mmol/l, je možné hyperglykemii snížit pomocí fyzické aktivity (samotné nebo v kombinaci s dávkou inzulínu).

Při hyperglykemii nad 17 mmol/l se nedoporučuje sportovat z důvodu zvýšené pravděpodobnosti vzniku diabetické ketoacidózy.

V důsledku déletrvající hyperglykemie tělo cítí nedostatek zdroje energie ve svých buňkách a snaží se získat energii z dalšího nejvýhodnějšího zdroje, tj. z tuků. Rozkladem tuků vzniká energie a jako odpadní látka ketony, jejichž následkem je rozvoj diabetické ketoacidózy. Vnitřní prostředí těla se okyseluje a tím se rozvrací metabolismus ostatních metabolických drah. Neléčená diabetická ketoacidóza vede ke zhroucení metabolismu, které se může projevit hyperglykemickým kómatem, a nutnosti hospitalizace.
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hyperglykemie

Glukometr je přístroj určený k domácímu měření glykémie. Glykémie je u nediabetiků automaticky měřena receptory na β-buňkách, které dle glykémie ovlivňují množství vyloučeného inzulinu, čímž ji přímo ovlivní. Diabetik musí funkci β-buněk nahradit, a proto si měří glykémii glukometrem. Podle výše glykémie a na základě předchozích zkušeností musí odhadnout množství inzulinu, které je nutno aplikovat. Záměrem self-monitoringu je, pomocí systematického měření glykémie, docílit glykemické křivky nediabetika.

Glukometry také zpravidla umí vypočítat týdenní a měsíční průměr z naměřených hodnot glykémie. To diabetikovi slouží k přibližnému odhadu hodnoty glykovaného hemoglobinu – tzn. jestli diabetes je z dlouhodobého hlediska léčen správně, či nikoliv. Glukometr je častěji využíván diabetiky 1. typu, protože DM1 je téměř vždy léčen inzulínem.
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Glukometr

Kontinuální monitorování glykemie (CGM – continuous glucose monitoring) je metoda měření vývoje hladiny koncentrace glukózy v krvi (glykemie) po dobu celého dne (24 hodin). Tato technologie výrazně zlepšuje možnosti léčby i kvalitu života pacientů především s DM 1. typu. V posledních letech se stále rychle rozvíjí – zlepšuje se přesnost měření, zmenšuje se velikost senzorů i invazivita.

Systém CGM má tři základní části:

Senzor – kontinuálně měří glykemii v intersticiální tekutině v intervalech asi 1–5 minut (zpoždění glykemie vs. koncentrace glukózy v intersticiální tekutině je asi 4–10 minut – závisí např. na prokrvení, teplotě).

Transmitter (vysílač) – musí být co nejlehčí a nejmenší (aby nepřekážel).

Receiver (přijímač).

Elektroda ve formě drátku potažená vrstvou enzymu a ochrannou vrstvou je trvale zavedena v podkoží pod úhlem 45° nebo 90°. Měření je stejně jako u selfmonitoringu glykemie (SMBG) založeno na elektrochemickém principu, tedy glukózo-oxidázové metodě. Systém se musí kalibrovat podle SMBG (nejlépe v momentě stabilní glykemie). Životnost elektrody kolísá od 7 do 30 dnů v závislosti na její biokompatibilitě.

Výhody:

Oproti tradičnímu měření glukometrem (SMBG) má CGM následující výhody:

Sledování trendů – reakce glykemie na různé situace, predikce hyperglykemie a hypoglykemie, zjistí 4× více závažných výkyvů hladiny glukózy než měření glukometrem (SMBG).

Alarmy (hyperglykemie, hypoglykemie).

Možnost zadávat parametry např. množství sacharidů, počet jednotek aplikovaného inzulinu, tělesná zátěž, nemoc.

Měření je velmi přesné – na jeho základně lze upravit léčbu.

CGM může snížit glykovaný hemoglobin (HbA1c) až o 1 % v porovnání se SMBG.

CGM mohou ocenit mimo jiné:

Rodiče – nemusejí kontrolovat dítě během noci.

Sportovci a studenti – mohou se více soustředit na zápas nebo zkoušku.

Lidé s náročnou prací – lepší plánování každodenních aktivit.

Gravidní ženy a ženy uvažující o otěhotnění.

Nevýhody:

Bezpečnostní riziko: Hrozí odposlech či podvrhnutí dat. Výrobci se obávají propojit systém s mobilním telefonem (riziko na internetu).

Přesnost měření např. při špatné kalibraci – pacient se neujistí glukometrem o správnosti měření.

Kontrola paměti – data se po několika týdnech přemazávají.

Prošlé senzory.

Problémy s baterií (vybíjení).

Receiver mimo dosah signálu.

Aplikace do špatných míst.

Alergie na náplast.

Iritace pokožky.

Infekce (nutná dezinfekce před aplikací senzoru).

zdroj: https://www.wikiskripta.eu

1) Jaké jsou možné cílové glykémie systému a jak vychází ve studiích? Je nejlepší systém nastavovat na nejpřísnější cíle, jako je tomu u ostatních smyček?
Náplasťovou pumpu lze nastavit na tři cílové glykémie: 5,6 nebo 6,1 nebo 6,7 mmol/l. Další funkcí je oznámení aktivity „cvičení“, při kterém se cílová glykémie zvýší na 8,3mmol/l. Tuto aktivitu lze nastavit v rozmezí od 1 do 12 hodin.

2) Jaká je nejvyšší dávka autobazálu, kterou pumpa může podávat?
Celková denní dávka inzulínu je mezi 10 a 180 jednotkami inzulínu. Maximální dávku bazálu lze nastavit v rozmezí 0-25 j/hodina. Tovární nastavení jsou 2 hod. Nejvyšší dávku autobazálu vyhodnocuje algoritmus z historie dodaného bazálu za posledních 14 dnů.

3) Jakou maximální dávku autokorekčních bolusů může pumpa vydávkovat za hodinu?
Výše autokorečního bolusu opět vypočítává algoritmus, který bere v potaz 8 parametrů pro svůj výpočet. Predikce nízké a vysoké hodnoty ze senzoru, celková denní dávka vydaného bazálu a bolusu, parametry kalkulačky bolusu. Přesné číslo nám nebylo sděleno.

4) Pokud Automód nebude dostatečně přísný, které parametry mohu jako lékař upravovat a jejich úprava se odrazí na funkci smyčky?
Lékař i pacient může upravovat Sacharidový poměr, Senzitivitu, Aktivní inzulín a Cílovou glykémii. Důležitým faktorem je zadávat pravdivé informace do kalkulačky bolusu, nelhat algoritmu, nevymýšlet si vyšší glykémie, abych si mohl aplikovat více inzulínu. Snížení hladiny glykémie nezáleží jen na bolusu k jídlu, mnohdy algoritmus nabídne menší dávku bolusu k jídlu, aby nedošlo k rychlému poklesu do hypa. Pokud by byl podaný bolus nedostatečný, algoritmus na to reaguje nejprve rychlostí bazálního inzulínu a k dalšímu snížení vyhodnocuje dodání korekčních bolusů. Pokud jsou glykémie přesto vysoké, zde je nutné zkontrolovat citlivost na inzulín a IOB. IOB je standardně nastaveno na 3 hodiny. Při IOB (2 hod) … při stejné dávce bolusu dojde k rychlejšímu dodání, při IOB (4 hod) … rychlost dodání bude pomalejší. Toto nastavení následně ovlivňuje podání autokorečního bolusu.

5) Má pumpa mód Sportu nebo Noční režim?
V automodu si pacient zadává aktivitu „cvičení“ – cílová glykémie je po nastavený čas zvýšena na 8,3 mmol/l. Noční režim jako takový v nastavení není. Lze si manuálně zvýšit cílovou glykémii (např. z 5,6 přes den na 6,1 na noc). Výrobce připouští, že by to bylo možné, aby se automaticky přepínal režim denní a noční, ale problém by nastal u pacienta se směnným provozem. Noční režim vyhodnocuje pumpa automaticky podle denní doby, a to například při ztrátě signálu ze senzoru rozpozná, zda pacient spí nebo je vzhůru.

6) Až poběží Automód, může pacient nadále zadávat sacharidy, nebo už mu tato funkce nebude přístupná?
Ve 3.-7. týdnu (II. fáze AutoModu) od nasazení pumpy pacient zadává přes kalkulačku bolusu sacharidy, aktuální glykémii a aplikuje si navržený bolus (běžně, rozloženě, kombinovaně). Od 8. týdne (III. fáze Auto Meal Handling) zadává pouze ikony snídaně svačina, oběd a večeře. Nastavený algoritmus vyhodnocuje z historie a aktivně reaguje na vzestup glykémie. I v této třetí fázi oznamování jídla si může podávat manuální bolus. Je vždy ale nutné zkontrolovat historii podávání inzulínu. Algoritmus vždy vyhodnotí a případně poníží množství manuálně podaného bolusu o již vydaný bolus k jídlu. Dále vezme v potaz i IOB. Poznámka výrobce: vždy podávat manuální bolus přes pumpu, nikdy injekčně perem.

7) Může pacient v Automódu zadávat korekční bolusy sám?
Ano, pacient může v obou modech zadávat i korekční bolusy sám a to přes kalkulačku bolusu.

8) Jak se data z pumpy stahují a jak se dají poslat lékaři?
Data z pumpy se pomocí mobilních dat a aplikace EasyPatch automaticky odesílají a uchovávají na cloudovém uložišti EasyView, kam je umožněn přístup pacientovi, lékaři nebo opatrovníkovi.

9) Může pacient přepnou do manuálního módu v případě nějaké specifické situace – např. nemoc?
Ano, pacient má možnost v jakýkoliv okamžik přepnout do manuálního režimu.

10) Na jakém principu algoritmus Medtrum funguje?
a) Umělá inteligence – což znamená, že se systém učí z předchozích situací
b) Nebo pokud systém funguje jako Control IQ (software od společnosti A.Import) což znamená pravidlo „když se něco stane, systém zareaguje určitým způsobem“ např. Když je hladina glukózy 8,0, je podána jedna jednotka inzulínu. Pokud je hladina glukózy 10,0, dodá se 1,5 jednotky inzulínu atd… Aby byl pacient v TIR co nejdéle.
Náš systém je složitější než tento. Tandem jednoduše předpovídá budoucí hladinu glukózy v krvi a předem reaguje. Náš systém však předpovídá množství inzulínu, které budete potřebovat, na základě toho, co se naučil, z vaší aktuální hladiny SG, z vašich minulých trendů SG, z vaší historie podávání. Navíc monitoruje každé jednotlivé automatizované doručení a posuzuje, zda je považováno za úspěšné. Pokud množství aplikovaného inzulínu není dostatečné, systém je zvýší. Pokud vás množství aplikovaného inzulinu přivedlo do hypoglykémie, systém to označí jako nadměrnou aplikaci a sníží hladinu inzulínu, kterou budete dostávat v příštích několika hodinách, dokud se vaše hladina SG nevrátí k normálu.

11) Jak se pumpa vypořádá se změnou pacientovy citlivosti na inzulín v AM a AutoMealHandling – např. pacient má jeden den horečku a druhý den je v pořádku (každý den jiná citlivost na inzulín), protože horečka má velký vliv na citlivost na inzulín (absorpci inzulínu). Také citlivost na inzulín je odlišná, pokud je pacient na dovolené, má zvýšenou fyzickou aktivitu nebo naopak. To jsou situace s jinou potřebou inzulínu.
Aplikuje s predikcemi a monitoruje zpětnou reakci. Pokud zůstane glykémie vysoká, bude aplikováno více inzulínu. Ve zkratce: pokud systém na základě toho, co se o vás naučil, rozpozná, že potřebujete 3 jednotky inzulínu, aplikuje nejprve 3 jednotky. Aplikací těchto 3 jednotek získá systém predikci, jak by vaše tělo mělo reagovat. Pokud vaše tělo reaguje naprosto stejným způsobem, bude aplikace označena jako úspěšná a systém si ji zaznamená jako srovnávací ukazatel. Pokud ale vaše tělo zareaguje naprosto odlišně, než systém očekával, systém tuto událost analyzuje a zaznamená ji jako abnormalitu. Poté se systém pokusí aplikovat ještě další male množství inzulínu, aby snížil vaši hladinu glykémie, ale zároveň se nezvýšila šance vzniku hypoglykémie v důsledku předávkování. Vliv abnormální aplikace závisí na tom, jak dlouho dané abnormality trvaly. Pokud je pacient jeden den nemocný, nebude to mít na učení algoritmu velký vliv. Pokud je pacient 7 dní na dovolené, může se algoritmus začít přeučovat informace. Pro shrnutí – Auto Mode není kouzelný mozek a funguje lépe při běžné denní rutině pacienta.

12) Co když chci zasahovat do Auto modu? Například dodávat inzulín? Jak to udělám? Co když hodnoty hladiny glukózy u pacienta zůstanou delší dobu vyšší? Řekněme 13 mmol na 2 až 3 hodiny? Může se nějak chovat?
Aplikujte bolus pomocí bolusového kalkulátoru. Pokud se zdá, že pacient nereaguje na aplikovaný inzulín (dvakrát za sebou), zvažte výměnu náplasti nebo ukončení Auto Modu a proveďte MDI (Vícenásobná denní aplikace inzulínovými pery). Konzultujte lékaře.

13) Jak přísný je algoritmus? Jen podle nastavené cílové hladiny glukózy?
Cílová glykémie není to samé jako konečný cíl pacienta. Algoritmus použije tento cíl jako podklad pro výpočet množství inzulínu, které pacient potřebuje, aby se snížil počet hypoglykémií.

14) Jak si umělá inteligence algoritmu poradí s tím, když se pacient po nemoci uzdraví. To znamená, že tři dny je nemocný a pak je čtvrtý den zdravý, například bez teploty, ale algoritmus bere data hlavně z posledních 3 dnů? Má si pacient při nemoci vypnout AutoMode?
Záleží na pacientovi. Pokud má pacient pocit, že mu algoritmus po dobu nemoci nefunguje, nebo se mu zdá, že mu systém nechce dodat více inzulínu pro snížení hladiny glykémie, může ukončit Auto Mode a přejít na Manual Mode (a použít svůj vlastní nastavený profil pro nemoc).

15) Když pacient oznámí jídlo například OBĚD, ale půjde jíst až kolem 16 hodiny odpoledne… Čím se řídí algoritmus? Časem nebo Ikonou Oběd? Průměruje Oběd za nějaký časový úsek, například 11-14 hodina?
Pouze oznámení, není žádný časový rámec.

16) Jak daleko dopředu vidí algoritmus? Hodinu do budoucnosti? Otázka vznikla na základě Zastavení před nízkou, kterou mohu v aplikaci EasyPatch nastavit v rozmezí 5-40 minut?
Algoritmus sám o sobě je komplex mnoha logických principů, proto není konkrétní odpověď na otázku, jak dlouho předpovídá (na rozdíl od Tandemu, který využívá jednoduchý princip MPC).

17) Na jakém principu pracuje algoritmus? Je to MPC, PID, nebo jiný?
Je to kombinace MPC a PID.

18) Při jaké (jak nízké) hodnotě glykémie algoritmus z bezpečnostních důvodů vždy doporučí nulovou dávku inzulinu a nedoporučí žádný bolus?
Žádný definovaný rozsah.